Pokud bych vám někde u skleničky řekla, že kečup pochází z Asie, asi se mi vysmějete a řeknete si, že už jsem přebrala. Jenže je to tak! Kečup, jak ho známe dnes, má svůj původ ve starověké Číně. Tam se již před naším letopočtem (první zmínky pochází ze 3. století před n. l.) vyráběla omáčka zvaná “ke-chiap” nebo “kê-tsiap”. Ta ale neměla s rajčaty vůbec nic společného. Jednalo se o směs fermentovaných rybích vnitřností, sójových bobů a soli. Tato čínská omáčka se později rozšířila do Malajsie a Indonésie, kde ji objevili britští obchodníci. Díky fermentaci a vysokému obsahu soli se toto dochucovadlo dalo snadno skladovat v běžných podmínkách a převážet na dlouhé vzdálenosti. Tak se v 18. století přes Anglii tato čínská omáčka dostala až do Evropy, kde postupně začala nabývat na popularitě, protože dodávala jídlům výraznou nezaměnitelnou chuť (umami, ale o tom zase jindy 😊).
Původní čínská receptura se začala postupně měnit, jak Evropané experimentovali s různými ingrediencemi. Recepty na kečup obsahovaly ústřice, mušle, houby, vlašské ořechy, celer a dokonce i ovoce, jako jsou švestky, citróny a broskve. Obvykle se suroviny buď svařily do konzistence podobné sirupu, nebo se nechaly delší dobu odležet se solí. Oba tyto procesy vedly k vysoce koncentrovanému konečnému produktu: slané, kořeněné chuťové bombě, která vydržela po dlouhou dobu, aniž by se zkazila.
První zmínka o rajčatech v souvislosti s kečupem pochází z roku 1812, kdy americký vědec a zahradník James Mease vytvořil recept na kečup z “jablek lásky”, jak se tehdy občas rajčatům říkalo (lidé věřili na jejich afrodiziakální účinky). I když rostliny rajčat byly přivezeny z Jižní Ameriky do Evropy již v 15. století, jejich plody se po velmi dlouhou dobu nekonzumovaly, protože se považovaly za jedovaté. Bohatí Evropané totiž často jedli z cínových talířů a působení kyseliny obsažené v rajčatech z nich vylouhovala olovo do jídla, což způsobilo otravu. Ačkoliv se na začátku 19. století již rajčata běžně konzumovala, na výrobu kečupu nebyla úplně ideální. Velmi rychle se totiž kazila. Proto si původní Maesův rajčatový kečup z roku 1812 musel na svou plnou slávu ještě pár desítek let počkat.
Zlom přišel v roce 1876, kdy tehdy relativně nová firma Heinz představila kečup z rajčat, cukru, koření, soli a… jedné nové, velmi důležité ingredience. I když se v té době rajčatový kečup již vyráběl, měl velký problém s trvanlivostí – velmi rychle se v něm množily bakterie a plísně. To se výrobci snažili řešit přidáváním zdraví škodlivého benzoanu sodného a uhelného dehtu. O revoluci v dosavadní výrobě kečupu se postaral H. J. Heinz a Dr. H. W. Wiley, kteří objevili jednoduchý způsob, jak kečup udržet trvanlivý i bez použití škodlivých konzervantů. Postačil k tomu obyčejný ocet. Výrazná, dnes již typická, sladkokyselá chuť rajčatového kečupu získala velmi rychle obrovskou oblibu. Za úspěchem kečupu Heinz stojí ale ještě jedna důležitá “drobnost” – firma ho na rozdíl od ostatních výrobců od počátku prodávala v průhledných skleněných lahvích, takže zákazník přesně viděl, co si kupuje.
Dnes je výrazně červená rajčatová omáčka neodmyslitelnou součástí mnoha kuchyní po celém světě a nesmí chybět snad v žádné domácnosti. Pokud vás příběh kečupu zaujal a dostali jste na něj chuť, nezapomeňte, že si můžete vyrobit vlastní. Je to nejen skvělý způsob jak zužitkovat přebytek úrody ze zahrádky, ale také úžasné kulinářské dobrodružství, protože si ho můžete přizpůsobit přesně podle své chuti. Tradičně si vystačíte s rajčaty, hnědým cukrem, octem a kořením, nebo se můžete inspirovat mým receptem, kde je sladkost doplněna jablky, cibulí, mrkví a řepou. Ať tak nebo tak, k domácím hranolkám nebo burgeru budou obě varianty chutnat skvěle a každé sousto bude krásně vonět létem 🍅☀️
Ramen v Japonsku najdete úplně všude – v malých zapadlých bistrech, na vlakových nádražích i v michelinských restauracích. A všude chutná i se jmenuje jinak. Nejdřív jsem byla z těch různých názvů úplně zmatená – shoyu, shio, miso, tonkotsu, chintan, chashu… Vůbec jsem netušila, co si pod nimi představit. Ale postupně jsem se do toho ponořila a s každou miskou si ramen víc a víc zamilovala.
Dýňový olej – možná ho máte doma a s oblibou používáte. Možná jste o něm jen slyšeli. A možná je to pro vás úplná novinka. Ale tahle lahůdka rozhodně stojí za pozornost! Tmavě zelený olej s příjemnou oříškovou vůní patří k opravdovým kuchyňským pokladům. Jeho kořeny sahají až několik století zpátky a v některých regionech Evropy je považován doslova za tekuté zlato. Odkud se vzal, jak se vyrábí a proč stojí za to dát mu čestné místo v kuchyni?️
Také jste si vždycky říkali, jak je možné, že v čínských bistrech mají to maso tak neuvěřitelně měkké? Žádná suchá či tuhá podešev – i obyčejné kuře je křehké jako peříčko a hovězí se doslova rozplývá na jazyku. Tak už nemusíte hádat. Tajemství je odhaleno. A není to nic složitého. ️❤️
Přihlaste se jednou a vařte, kde se vám hodí. Oblíbené recepty, jídelníčky i nákupní seznam se samy synchronizují mezi počítačem, tabletem a mobilem.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Komentáře si přečtete i bez JavaScriptu. Psaní a hodnocení ho ale potřebují, zapněte si ho prosím v nastavení prohlížeče.
Zatím žádné komentáře. Buďte první, kdo se podělí!
